Ztracena mezi světy - 15. Cesta smrti

Anotace: tak myslím, že tohle je docela zajímavá kapitola. dala mi dost práce,tak doufám,že se vám bude líbit!

15. CESTA SMRTI

Do přízemí jsme sjeli výtahem a v autě jsem podala Viktorovi berle, aby je dal do malého kufru. Alex se začal vzdalovat a já na něj zakřičela, kam jde.
,,Na městskou, kam asi?!“
,,Tak to ne,“ naštvala jsem se, „Jedeš s námi, pojď si sednou a žádný fórky, nemám na to náladu!“ Překvapivě mě poslechl a vrátil se k vozu a nasoukal se ke mně na sedadlo.
,,Můžete mi vy dva říct, proč jste to vyřizovali ručně?!“
,,Protože to jinak nešlo!“ prohlásil Alex, když jsme vyjížděli od nemocnice.
,,Ale ono by to šlo…“ podotkl Viktor a zařadil se do silničního provozu. Napuchlé oko mu začínalo modrat a brada Alexe také nejspíš bolela, protože se za ní co chvíli chytal.
,,Hlavně se nezačněte hádat,“ uklidnila jsem je, ,,Nebo to radši dojdu domů pěšky! Co to třeba všechno vyřešit diplomaticky a bez hádek?“ navrhla jsem a koukala z jednoho na druhého.
,,Já pořád nechápu, co chceš řešit. I když mi to ten…“ kývl hlavou k Viktorovi, ,,prostě když mi to on vysvětloval.“
,,Co bych asi tak mohla chtít řešit, když jste si kvůli mně dali přes hubu?“ přitvrdila jsem a oba zírali.
,,Já to chtěl vyřešit normálně,“ dodal Vik, když zastavil na červenou, „Nemuseli jsme mít ani jeden z nás monokl. Jenže jsme se prostě neshodli. To se občas stane…“ Na zelenou šlápl na plyn a zase se rozjel.
,,Já nechci, aby jeden z vás byl šťastný a druhý smutný. Nechci, aby jeden byl se mnou a druhý sám. Nechci, abyste se nenáviděli. Chci, abyste byli přátelé. A jestli mě máte oba tak rádi, jak tvrdíte, tak to určitě zvládnete, věřím vám!“ dodala jsem a Audi zastavilo před naším domem.
Vytáhli mě z něj a dali mi berle. Nechali mě dojít až do chodby ke schodišti. Proč jen tenhle blbej barák nemůže mít výtah?! Chudák naše sousedka, politovala jsem ji a nechala se klukama podepřít z obou stran.
Na prvním odpočívadle jsem byla úplně hotová, na druhém už nemohla a třetí rovnou vzdala! Noha mě strašně tížila a tu druhou jsem měla omrzlou. Proč jen nosím pořád sukně?!
,,Vezmi jí berle,“ pokynul Vik Alexovi a vzal mě nečekaně do náručí.
,,Co to?!“
,,Bude to rychlejší,“ usmál se na mě a vyrazil. Donesl mě do pátého patra a tam si mě musel přehodit, prý jsem mu padala! Úspěšně mě potom pustil na zem před našimi dveřmi.
,,Pojďte dál,“ pokynula jsem jim a začala hrabat klíče z kapsy. Alex bleskově odemkl a zul mi botu, zatímco ten jeden můj střevíček celou dobu svíral v ruce. Do patra ještě vyběhl Patrik s mojí taškou a začal se smát, když viděl, že jsme všichni pomlácení.
,,Nějaká hromadná nehoda, ne?!“ Batoh mi hodil za dveře a stihl mi říct, abych večer šla na ICQ, že se musíme domluvit co se školou.
Unaveně jsem sebou švihla na gauč v obýváku a oddychovala. Alex mi dělal pití, zatímco můj druhý zachránce se mě pokoušel políbit, ale já ho odehnala, protože tu nejsme sami. Alex není hloupý a dovtípil se, co se mohlo stát.
,,Asi… bych měl jít…“ vykoktal ze sebe a postavil sklenici na stolek.
,,Nechoď ještě. Pojď si sednout k nám a popovídáme si.“
,,Ne, já nebudu rušit.“
,,No jak myslíš… Jdu s tebou aspoň ke dveřím…“
,,Jen seď,nenamáhej si tu nohu. Budeš toho mít dost až budeš chodit do školy…“
,,Půjdu s tebou ať se ti to líbí nebo ne.“ Vik mi pomohl zvednout se, ale dál se mnou nešel.
,,Děkuju ti za to, co jsi pro mě udělal. A taky za ten řetízek…“ vzpomněla jsem si u dveří, když si oblékal bundu.
,,Nemáš za co. Udělal bych to znovu.“
,,Je mi líto, co se stalo. Nechtěla jsem, aby to skončilo takhle… Ty víš, jak. Ale prostě nešlo to ovlivnit.“
,,Já vím. Chápu tě a přeju ti, aby ti to s ním vydrželo dýl než se mnou. Zůstaneme alespoň kamarádi? I když vím, že to bude těžký, ale zvládnu to. Kvůli tobě…“
,,Zůstaneme. Kdykoli, když budeš něco potřebovat nebo chtít poradit, můžeš se stavit…“
,,Děkuju…“ sklonil se pro boty a obul se.
,,Tak ahoj.“ Chystal se zavřít dveře, ale já mu do nich vběhla.
,,Alexi?“
,,Ano?“ otočil se zpět. Udělala jsem bez berlí a na podpatku krok k němu a nemotorně ho obejmula.
,,Promiň…“ zašeptala jsem a zaleskly se mi oči. Ale nejen mě. Na něm bylo taky něco znát. Snad… stesk? Pustila jsem ho a nechala ho odejít,aniž bychom se znova loučili…
Viktor seděl v obýváku na gauči a upíjel ze svého pití. Když mě spatřil, odložil ho, ale naproti mi nešel. Dobelhala jsem se až k němu a unaveně padla do měkkého gauče. Sádra pořádně těžkla a já si připadala, že místo nohy mám tunu železa. On si všiml, že mě to bolí a jak jsem ztrápená, tak mě objal. Sklopila jsem mu hlavu na hruď a poslouchala, jak mu pod bílým tričkem tluče srdce. Stáhl mi gumičku z vlasů a umístil do nich nejistý polibek. Zase takový divný pocity tam uvnitř… Dnes se stalo takových věcí, že mi z toho jde hlava kolem! Ale ten Alex… to mě srazilo. Snad jsem musela čekat, že se ještě objeví… Nemůže přece zmizet jen tak, vypařit se, abychom se už nikdy neviděli. To prostě nejde!
Začínala jsem se tam uvnitř třást a co chvíli čekala výbuch. Nemůžu prostě takhle jednoduše spadnout až na dno a nechat se unášet momentální náladou! Přimáčkla jsem se k němu silněji a on mi zabořil hlavu do vlasů. V tu chvíli mi slzy, které jsem doposud úspěšně zadržovala vytryskly do očí. Chtěla jsem se setřít dřív, než to udělá Viktor, ale nestihla jsem to. Naše ruce se střetly na mém obličeji a ty jeho mě pohladily po tvářích.
,,Nebreč…“
,,Je mi ho líto… Tohle si přece nezaslouží!“
,,Ty za to nemůžeš, neobviňuj se!“
,,Ale můžu! Kdybych nejela na hory, nelyžovala bych a se zlomenou rukou bych jela hned domů, nic z toho by se nestalo.“
,,Kdyby! Ale ono se to stalo a teď už to těžko změníš! Nebo bys to chtěla vážně změnit?“
,,Něco ano… Nechci, aby se Alex takhle trápil… Vždyť je to taky jen člověk, proboha!“ rozbrečela jsem se nanovo.
,,Asi bych měl už jet, je dost pozdě…“
,,Zdržuju tě, promiň…“
,,To ne, chtěl jsem s tebou být…“
,,Ale?“
,,Ale nechtěl jsem, aby se on vrátil…“
,,Jenže on tu vždycky bude… A s tím se musíš smířit, protože já neodkopnu svoje kamarády kvůli komukoliv dalšímu!“
,,Já jsem kdokoli další?“
,,Ne, nebo možná svým způsobem ano. Prostě se nechci připoutat na jediného člověka a když mě ten jedinej opustí, nemít potom nikoho dalšího…“
,,Já tě nehodlám opustit!“
,,To na začátku říká každej. Ale málokomu to vydrží…“
,,Asi bych měl vážně jít, než se pohádáme…“ Dal mi pusu na tvář a vyplul z bytu. Ještě mi mezi dveřmi stihl říct, že mě miluju a byl fuč.
Přesunula jsem se pomocí berlí do pokoje, zapla počítač a zase dohopkala zpátky k ledničce za účelem naplnit svůj kvílící žaludek něčím dobrým. Do pusy jsem si nacpala rohlík, do jedné ruky jogurt a lžičku a šup zpátky k počítači.
Patrik už čekal na ICQ, tak mě kontaktoval, jak mi je a jak to vidím se školou. Poté, co jsem mu odpověděla, že hůř už snad být nemůže a do školy to budu muset zvládnout městskou, přišel domů taťka s Karmen.
,,Viktorko, ty jsi nešika!“ volal na mě už od dveří.
,,Ahoj Viky!“ zavolala za mnou Karmen a přišla až do pokoje.
,,Máš to tu hezky zařízený a sladěný, ještě jsem u tebe nebyla. Ale modrá je dobrá! Jo, přinesla jsem nějaký ovoce, jablka, pomeranče a banány, tak si můžeš vzít, jestli budeš chtít, nebo ti můžu něco donést. A co ta noha, můžeš s tím chodit?“
,,Děkuju,“ otočila jsem se k ní a soukala do sebe poslední kousek rohlíku, ,,Teď jsem doobědvala. Chodit se s tím dá, ale běh na delší vzdálenost bych jistě prohrála.“ zasmála jsem se.
,,Kdybys chtěla, může tě zítra do školy hodit svým autem…“
,,Jsi hodná, ale zkusím to městskou, jsem domluvená se spolužákem od nás z baráku, pomůže mi. Jen ty schody budou záhul! Nechápu, proč barák s šesti patrama nemůže mít výtah!“
,,Myslíš, že by se to nedalo u domácího zařídit?“
,,To já nevím, zkus se zeptat taťky, ale přece kvůli jedný zlomený noze nebudou dělat výtah! I když, mohli by!“
,,Zkusím s tím něco dělat, přece nemůžeš každý den chodit o berlích až do šestého patra!“
Vyměnila si pozici s taťkou a ten se ptal, jak jsem si mohla takhle ublížit.
,,Švihla jsem sebou na chodníku, byl zledovatělej…“
,,Musím poděkovat Patrikovi, že ti pomohl. Nebýt jeho, čekala bys tu do teď s bolestí na nás.
,,Musím tě vyvést z omylu, tati. Patrik se mnou v nemocnici vůbec nebyl.“
,,Kdo teda? Viktor?“
,,Ten taky…“
,,Kdo ještě?!“
,,Alex…“
,,Alex?! Co ten tu dělal?!“ začal křičet a přilákal zvědavou Karmen.
,,Co by tu asi dělal, čekal jsi, že zmizí a konec?!“ začala jsem křičet já.
,,No tak, nekřičte!“ mírnila nás Karmen.
,,Nevím, co jsem čekal, ale rozhodně ne to, že ti zlomí nohu!“
,,Pozor! On mi tu hnacku nezlomil, za to si můžu sama! Protože kdybych nebyla slušně vychovaná, nechala bych ho jít sednout si do hospody. Jenže já za ním prostě běžela, protože mě můj otec učil, že nikdy nemám opouštět staré kamarády pro nové,“ vyjekla jsem a zvedla se od počítače, ,,Jdu za Patrikem, to je taky starej kamarád. Nevím, kdy se vrátím, čau.“ Popadla jsem berle a jen v odvážném topu a suknu se vydala pryč z nedýchatelné atmosféry.
Za dveřmi jsem přemýšlela, co dál, protože Patrik mě nečeká a o mé návštěvě ani neví. Sešla jsem tedy schodiště a sedla si na podestu. Kdybych ještě ušla těch osm schodů a zazvonila… Hned jsem ten nápad zahnala, nohu jsem pohodlně položila na schody a hlavu opřela o železné tyčky zábradlí.
Nikdy jsem se s tátou nehádala. Navíc nikdy kvůli klukům. Nikdy mi nedal zákaz a domácí vězení nebo na mě nekřičel, když jsem přišla pozdě. A to jsem pozdě chodila dost často, když jsem byla třeba u Gabriely nebo s ní šla do kina. A teď? Vypěnil kvůli tomu, že mi Alex pomohl do nemocnice a nechtěl, aby se mi něco stalo. Vždycky jsme spolu vycházeli dobře a já se mu svěřovala, byla to moje druhá vrba po Gábě.
Stekla mi slza po tváři, tak jsem ji setřela a dál koukala do prázdna. V tom prázdnu se z ničeho nic objevil Patrik.
,,Viky!? Co tady děláš?“
,,Já nevím…“
,,Jdu se tě zeptat, jak zítra do tý školy, odešla jsi bez jediného slova…“
,,Promiň, oni mi asi vypnuli počítač…“
,,Co se stalo?“
,,Já… Musela jsem pryč…“ Přes řasy se překulila zase jedna kapka slané vody a samovolně stékala až k bradě.
,,Pojď, půjdeme k nám.“ rozhodl a podal mi ruku. Přijala jsem ji a nechala se zvednout ze studeného schodiště. Bylo mi jedno, že mám pomačkanou a špinavou sukni, bylo mi jedno, že mám ono zajímavé triko, bylo mi jedno, že je mi zima. Všechno mi bylo jedno, tak jsem šla k Vondráčkovým.
Schody jsem zvládla na jedničku, i když se mi to Patrik snažil usnadnit a chtěl mě snést. Nebylo ale třeba, těch schodů nebylo sto. Přede dveřmi bytu Vondráčkových jsem zahodila svoji otrhanou levou tenisku, protože na pravé jsem měla botu, kterou mi sundají minimálně za měsíc.
V bytě bylo příjemné teplo a mě naběhla husí kůže. Paní Vondráčková sedící v křesle zvedla oči od novin a na mé ,,Dobrý den“ odpověděla ,,Ahoj“ a znovu se začetla do nějakého článku. Dovedl mě do svého pokoje, kde už jsem několikrát byla. Nenamáhal se mi přinést židli, tak jsem si sedla na postel a snažila se prokrvit si končetiny. Bleskově zareagoval a podal mi jeho školní mikinu.
,,Díky,“ přijala jsem ji a s radostí se do ní oblékla. Byla dlouhá a hezky hřála.
Nechal mě sedět na posteli, zatímco odběhl udělat čaj pro nás oba. Se zaujetím jsem se rozhlížela po jeho pokoji. Na zdi visel plakát Lindsay Lohan a n a skříni Jessica Simpson. Pár céreček na stole vedle počítače, sešity do školy a fotka ze školky na nočním stolku. Na tu jsem se zaměřila obzvlášť. Patrik stál uprostřed a už tenkrát měl ten šibalský úsměv, který mu vydržel do dnes. Bohužel mě ta bezproblémovost z tváře zmizela už dávno a nepočítám s tím, že by se mohla ještě někdy vrátit.
Moje maličkost se krčila v rohu fotky. Ano, s Patrikem se známe strašně dlouho, ale nikdy to mezi námi nebylo takové, jako teď. Možná ve školce a na prvním stupni, než zjistil, že kluci jsou zajímavější bytosti než já. Tenkrát jsem jeho odchod oplakala a na druhém stupni získala Gabrielu, která přišla do šesté třídy. A těch pět let, až do teď, sedéme přes malé vyjímky spolu v lavici.
Lehla jsem si na postel a fotku držela před sebou. Tohle je Martin, budoucí ekonomik, Eva, právnička, Katka, Iveta, Šárka, Klára, Honza s Tomášem a Petr… Kde jim je dnes konec? Byli jsme nerozlučná parta a školní léta bez sebe nesli velmi těžce. Každý jsme skončil v jiném koutě Ostravy a někdo se možná i odstěhoval…
Zavřela jsem oči a představovala si, jaké by to bylo, kdybychom byli zase všichni spolu a vymýšleli různé hry a lumpárny. Vzpomínám, jak jsme byli někde v přírodě u řeky a polonazí se v ní koupali a cákali na sebe…To byly časy!
Probrala jsem se v měkké posteli a zjistila, že je ještě tma. Ale budík ukazoval teprve 22:48. Počkat, tohle není můj budík!
Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že jsem pořád u Vondráčkových. Do místnosti vešla nějaká osoba a já v ní poznala mého spolužáka.
,,Vzbudil jsem tě?“
,,Ne. Promiň, já jsem usnula. Už půjdu.“ Vyhrabala jsem se bleskově z peřiny, kterou me kdosi přikryl a zamotala se mi hlava.
,,Opatrně!“ přiběhl ke mně a zakázal mi vstát.
,,Byl jsem nahoře u vás, otevřela mi ta… no já už nevím, jak se jmenuje. Vysvětlil jsem jí, že jsi u nás a usnula jsi a taky jsem jí řekl, že tě nehodlám budit, protože máš za sebou náročném den.“
,,Já stejně půjdu, chceš jít taky asi spát a já nemám ani připraveno do školy!“ zpanikařila jsem.
,,To asi nepůjde tak snadno, musela bys zvonit a vzbudila bys je… Ale nevadí, když přespíš u nás…“ Napila jsem se studeného čaje a praštila sebou zpátky do postele.
,,Půjdeš do sprchy teď nebo to stihneš ráno u vás?“
,,Já tu nohu stejně namočit nemůžu, takže to vezmu bleskem ráno. Nemáš nějakej spacák nebo deku?“
,,K čemu?“
,,Abych se mohla přikrýt…“
,,Peřina ti nestačí?“
,,To je tvoje postel, budeš v ní spát ty.“
,,Ne, ty potřebuješ víc pohodlí a mě spacák stačí.“
,,Vážně ti to nebude vadit?“
,,Ne. Chceš půjčit nějaký triko na spaní? V mikině ti bude asi teplo…“
,,Kdybys byl tak hodný…“
,,Jsem hodnej!“ zasmál se a začal se přehrabovat ve skříni s oblečením. Vytáhl košili, v které jsem poznala tu, co nosil do tanečních a brázdil v ní po parketách tělocvičny.
,,Tohle ne, nějaký vytahaný a roztrhaný triko mi bude bohatě stačit!“
,,Budeš se divit, ale já vytahaný a roztrhaný věci nevedu,“ znovu se usmál a hodil po mě košili.
,,Tak dík,“ řekla jsem a už jsem ho chtěla pobídnout, ať vypadne, že se převleču, ale vyřešil to po svém.
,,Jdu do sprchy, zatím se převleč a dělej tu, co uznáš za vhodný.“ dal mi svolení a jen co zavřel dveře, svlékla jsem se až hospodního prádla a nasoukala se do jeho sněhové košile. Kdyby to viděla paní Vondráčková, ta by mě hnala!
Patrik se za nedlouho přiřítil z koupelny se spacákem v podpaží . Kdyby ještě před Vánoci přišel v boxerkách, jako teď, nevěděla bych, co dělat, ale teď jsem to brala jako úplně normální a přirozenou věc.
Rozložil si spací pytel na zemi a ještě než si do něj lehl, přišel k posteli. Čekala jsem, že si jde třeba pro kapesník, ale on se nade mnou sklonil a dal mi pusu!
,,Na dobrou noc…“ zašeptal a dal mi čas rozmyslet se, jestli mu chci taky popřát. A já mu popřála. Pusu jsem umístila neznámo kam na oholenou tvář a pošeptala: ,,Tobě taky.“ Víc nečekal a já byla ráda, protože bych nevěděla, jak dál.
Zhasl malou lampičku osvětlující pokoj a dodávající mu příjemné šero a zalehl do spacáku. Já se přikryla až k bradě a jen co jsem zavřela oči, vybavila si obraz toho nejhezčího kluka, usnula…