Lavička u Petřína...

Anotace: tak trošku osudová láska.. hodně zklamaný kluk svým vlastním životem a holka, co už nejspíš zapoměla, co znamená láska....

Tráva zase dostávala barvu čerstvé zeleně a ptáci vesele prozpěvovali. Koruny stromů začali hrát všemi barvami a na hřištích byl opět slyšet křik rozjívených dětí. Všude plno zamilovaných párů a maminek s kočárkami.
Jaro v plném proudu. Petřínská rozhledna byla obsazená líbajícími se páry. Všichni zářili a byli šťastní.
Jen on tam vyčníval z davu a rozhodně to nebylo výškou. Byl malý, svalnatý a na první pohled nenápadný. Jenže když jste se mu zadívali do tváře, poznali jste bolest, stesk a smutek.
Nikdo se nad ním nepozastavoval. Všichni si hleděli jen sebe, svých miláčků a krásy přicházejícího jara.

Bloudil tudy každý den. Chodil stále na ty samá místa. Na jednu a tu samou lavičku, kam si sedl a dlouho jen tak koukal před sebe. Oči plné slz. Nikdo si nelámal hlavu, proč on jediný mezi smějícími se lidmi, pláče.

Když tam zase seděl následující den a plakal, procházela okolo blonďatá dívka. Vypadala jako anděl. V krátké vlající sukni a bílém krajkovém tričku. Pohodila vlnitou hřívou a krátce se zadívala na chlapce. On ji neregistroval a tak šla dál. Hlavou se jí honilo hodně myšlenek a jedna z nich byla, proč tak krásný kluk pláče kvůli bývalý holce?!! Nechala ho?? No a? Takový je život. Ona to tak neprožívala, stalo se, stalo, jde se dál.

Jenže další den jí to nedalo, aby se tam nešla podívat znova. Tentokrát už neměla důvod. Minule to bylo rande, další chudák padl do jejích chapadel. Netuší, že ho jen využije a zahodí, jako spoustu před ním. Tentokrát to je ze zvědavosti. Bude tam, nebude??!
Kluk sedí opět na své lavičce a je zahleděný před sebe. Holka si opatrně přisedne, ale mlčí. Chvíli čeká, že s ní naváže kontakt, ale on zarytě mlčí. A tak to nevydrží a tišše řekne ,,proč tu sedíš tak sám a smutný?" Odpovědi se nedočká. On se místo toho zvedne a odejde. Zavrtí nad ním hlavou. Pitomec!!! Už se na něj ani nepodívá.

Ráno si pečlivě upraví vlasy a zase se vydá na Petřín. Tentokrát je to opět rande. Vezme to starou známou cestou, třeba tam ten moula nebude. Sama si nechce připustit, že by ho viděla docela ráda. Že jí nějak utkvěl v paměti.
Když prochází kolem, zvedne k ní kluk oči. Bože, jak má nádherné modré studánky!! Pomyslí si ona. Tak hluboké, upřímné a smutné oči v životě neviděla. Z jeho tváře vynikají jako černá barva na bílé. Chviličku se jejich oči střetnou a on je zase sklopí k zemi. Do ní, jako by nůž vrazil! Zastaví se, chvilku přemýšlí a potom odejde. Nemá odvahu, sednout si k němu. Co když ji zase vyhodí? Místo toho oznámí svému novému objevu, že už jí to sním nebaví a že děkuje za pár příjemných schůzek. Vypadá jako anděl, ale umí člověka zranit víc, než ďábel.

,,Ahoj!" Osloví ho po týdnu chození okolo něj. Už nemůže vydržet pohled jeho krásných a smutných očí. Nenechá ho trápit. Pomůže mu! Odhodí masku ledové královny. Co na tom, že si na ní zakládala. Chtěla být zlá, protože jí jednou taky někdo ublížil. Teď ubližuje ona. Kluk podle očekávání neodpoví, ale ona se nenechá odradit.
,,Já jsem Samanta, jak se jmenuješ?" Zkusí to. Jemně, tišše, něžně. Ne tak, jak je zvyklá. Na něj se musí pomalu. Moment, kdo řekl, že i jemu chce ublížit?
,,Pavel." Hlesne a jeho oči jí naženou červeň do tváře. Páni, to se ještě nikomu nepovedlo!! Ten kluk v sobě má něco, co jí prostě obměkčí. Totálně.
,,Proč tu sedíš sám? Doufám, že teď neodejdeš!" Řekne opatrně a čeká všechno, protože neví, co od něj může očekávat. Jestli měla pocit, že se v klukách vyzná, teď je ten pocit fuč. V něm se totiž nevyzná a nedokáže do poslední vteřiny odhadnout, jak se zachová.
,,Co doma.. venku je hezky." Chvilka ticha. Samanta poprvé v životě neví, co má říkat ve společnosti cizího kluka. Zažívá něco nového, nepoznaného.
,,Musim jít, měj se!" Zvedne se náhle Pavel a odejde. Ani jednou se neotočí. Samanta zůstane sedět na lavičce a přemýšlet. Pavel. Krásný jméno. Sedí na něj. Richard by se na něj třeba vůbec nehodilo. To by bylo moc tvrdý, oslovovat ho Richarde. On je takový.. bezmocný, něžný, klidný a přitom tak vášnivě krásný.

Další dny okolo sebe chodili, občas se pozdravili, občas prohodili pár slov, ale ona stále nevěděla, proč sedává zrovna na tu lavičku a proč je tak.. smutný?!!
Pak ji to napadlo. Třeba je v té lavičce něco vyryto. Se svým prvním klukem do lavičky vyryli svoje iniciály v srdíčku. Na to, ale, nechce vzpomínat! Vrátí se už na prázdnou lavičku a prohlédne si ji. Ano! To je to, co hledala. P+A. Srdíčko tam sice chybělo, ale bylo jí to jasný. Zítra se ho zeptá.

,,P+A.. není to Pavel plus..?" Zmlkne. Moc se bojí toho, co udělá. Toho, jak se zachová. Nechce toho potom litovat. K jejímu překvapení se natočí k ní a zakryje iniciály dlaní. Lehce dřevo pohladí. Podívá se na ní a trošku se mu blýskají oči.
,,Chceš to slyšet? Je těžký o tom mluvit, ale.. možná by bylo lepší se konečně někomu svěřit." Řekne poté, tichounce, sotva slyšitelně. Působí na ni jako malý chlapeček, který se ztratil v obchodním domě. Zoufalý, vystrašený, uplakaný, malý klučina.
,,Zkus to.."Kývne opatrně. A tak začne Pavel vyprávět.

MĚLA VLASY JAKO ANDĚL. BLOND. BYLA ŠTÍHLOUNKÁ A JEJÍ ZELENÉ OČI JÍ ZÁŘILI V OPÁLENÉ TVÁŘI JAKO DVĚ HVĚZDIČKY. BYLA PRO MĚ VŠECHNO. JENŽE POTOM SE NĚCO ZMĚNILO. ZAČALA BÝT SMUTNÁ, NÁLADOVÁ, UNAVENÁ, ČASTO NEMOCNÁ. ................ UMŘELA!!! PO DVOU MĚSÍCÍCH. ZJISTILI JÍ NĚJAKOU NEMOC, ALE NIKDO NEVÍ, CO TO BYLO. ASI RAKOVINA. MŮJ ANDÍLEK JE V NEBI, TAM KAM PATŘÍ, ALE MĚ TADY NA ZEMI CHYBÍ.

Samanta neví, co na to má říct. Cizí kluk jí řekl největší bolest svého života. Jindy by vzala nohy na ramena a utekla před někým, kdo by jí mohl potřebovat. teď to neudělá. Kouká na jeho mokré oči. Potom na iniciály a zase před sebe.
,,Kdy se to stalo?" Zeptá se po dlouhém mlčení. Neví co říct! Je jí.. tesklivě. Vzpomene si na svého kluka. A tomu říkala trápení? Že s ní chodil skoro rok a potom ji vyměnil za tlustou brunetu? Nehledě na to, že jí posílal sprosté a zlé smsky?!!
,,Před rokem." Nejde jí do hlavy, jak kolem něj mohla rok chodit a nevšimnout si ho. Vždyť tudy prošla minimálně padesátkrát za ten rok!! Nikdy ho tu neviděla. Ne, to bylo něčím jiným. Možná osud?!
,,Znám tě už dlouho! Jsi jí strašně podobná Samanto! Nikdy ses na mě ani nepodívala, mohl jsem si vzít na sebe třeba minisukni a stejně by sis nevšimla. Ani jsem neměl nikdy náladu na sebe upozornit, ale když ses začala tak hezky snažit.. nevim. Možná bych tě chtěl poznat trochu blíž." Usměje se. Poprvé v životě vidí toho kluka i jinak, než se slzami v očích a bezradným výrazem.

Za pár dní už můžete potkat dva mladé lidi kráčící parkem ruku v ruce. Na tvářích úsměv. Na lavičce další iniciály. Tak tomu se říká osudová láska. :O)