Kroky z cesty-posedmé

Anotace: Radek se konečně ozval... a nejenom to.. Co ale teď s Davidem?

Autobus stihnu jen tak tak. Když dorazím na nádraží, nastupuje do něho poslední člověk a proto stačím na Davida jenom křiknout pozdrav a spěchám dovnitř. Ani jsme si k tomu nic neřekli. Jako myslím k tomu, co se stalo. Mělo se to vlastně vůbec stát? Vždyť mám ráda Radka. I když ten o mě nikdy nebude stát. Ale.. vždyť´David to je- byl skoro přítel Kláry.. Kdybych alespoň věděla, co mezi nimi bylo .. Třeba zrovna takový den jako se mnou trávil i s ní. Myslím jako se vším tím, co se mnou. Vždyť byla tolik let moje nejlepší kamarádka. Nechci být zrádkyně. Nevím co udělat. Třeba se David ani neozve. Jak říkala Nikola, prostě jenom úlet. Tak by to bylo nejlepší.

Ve středu večer se mi na telefonu objeví oznámení o přijetí nové textové zprávy. Ať to není David, hlavně ať to není David, přeji si v duchu. Uf. Není to on. Je to zpráva od nějakého neznámého čísla. Kdo by to mohl být ? Čím déle čtu, tím více se mi tají dech a usmívám se.

Cau Peto.Promin, ze pisu az ted, vzal jsem si na tebe
cislo od Radima, snad ti to nevadi. Zitra jdeme s partou
do kina, nechces jit s nama? Teda spis se mnou, ale jde
i Niky. Ozvi se pa, budu rad. Radek

ÁÁÁÁÁÁ. Chce se mi zařvat štěstím. Chce jít se mnou, se mnou , pozval mě .. Mám chuť tancovat, hlasitě se smát.. To snad není možné. Ve škole mě ani jeden den nepozdravil, ale vlastně jsme se ani neviděli, i když jsem o přestávkách často chodila jako náhodou kolem jejich třídy. Je mi naprosto jedno, že se ozval až teď po několika dnech. Ale ozval a prostě .. líbím se mu, chce mě poznat. Pochopitelně, že jsem mu hned odepsala:

Ahoj Radku. Taky s tebou rada pujdu. Tesim se, zitra se
domluvim s Niky, kde se sejdeme. Peta

Taky mě napadlo, že bych měla poděkovat Radimovi. To jsem slibovala, že se stavím a on dal Radkovi moje číslo. To budu muset napravit. A hlavně si opět vzpomenu na Radimovo varování ohledně Radka“….znám ho už nějaký ten pátek.. a vím, že jeho vztahy byly .. všechny takové zvláštní a jak to říct - velmi rychlé . Takže být tebou , rozhodně na nic nespěchej“
Musím se tím řídit. Hlavně na nic nespěchat. Protože jestli s Radkem zítra začne něco vznikat, rozhodně to nebudu chtít ukončit nikdy. To vím, už ho nechci pustit.. Nechci, aby se se mnou po týdnu rozešel.. Ale co to plácám.. Zatím není ani jisté, jestli má o mě skutečný zájem.Teď mě ovšem především čeká vyřešení té nejdůležitější otázky, která je rovněž i nejtěžší! Co si vzít na sebe! Přehrabuji se ve skříni, bourám mamčiny pracně srovnané komínky, a stále bez výsledku. Nemůžu si vzít nic odvážného - je to jenom kino, na druhou stranu ale nechci mít na sobě něco, v čem mě vidí každý den ve škole. I když upřímně řečeno, pochybuji že o mně až do tanečních vůbec věděl. Stejně je to takové zvláštní, že jsem ho zaujala. Tak náhle, no přinejmenším alespoň trochu podivné to je. No a co. Nebudu si přece kazit radost. A tu mám dneska pořádnou! Tak co třeba tahle světle modrá mikina?

„Jdeme pozdě, viď?“, strachuji se. Jako vždycky, nestíháme – moje vina, asi jsem se trochu déle než obvykle zdržela před zrcadlem.
„Ne, v pohodě, kluci určitě zabrali místa a začíná to až za minutku.“, uklidní mě Nikola.
Měla pravdu. Vstoupíme do setmělého sálu, na obrazovce zatím vysílají jen reklamy, a partu, která zabrala téměř celou jednu řadu, najdeme bez potíží. S Nikčou si sedneme na okraji řady, takže sedím k mé velké lítosti pouze vedle nějakého kamaráda Radka. Ovšem dotyčný zaregistruje mojí přítomnost, něco řekne svému kamarádovi a místa si spolu vymění. Nemůžu být v tom okamžiku více šťastná.
„Ahoj, jsem rád, že si přišla“, usměje se.
„Jo, to já taky. Promiň za zpoždění.“
„Za jaký? Doufám, že se budeš hodně bát.“
Nechápu: „Bát? Já? Proč jako?“
„No, tak holky se při hororech normálně bojí, ne? A kluci je pak musí chránit, to jistě nepopřeš.“
Já hloupá. Ani jsem se Nikoly nezeptala na co to vlastně jdeme. Nejsem si jistá, zda nás Niky poslouchala, ovšem v tom vypískne: „Já chci taky ochranu. Kdo se mě chce ujmout?“
Ozve se hned několik kluků zároveň, Nikča se zvedne a přesune se mezi dva kluky, z nichž opět poznávám jenom Milana. Jejím přesazením se ovšem na našem okraji vytvoří dostatek volného místa, tudíž se dá říct, že máme s Radkem docela soukromí. Až mi to trochu způsobí zvláštně nepříjemný pocit nervozity a na film, jež se hned za pár okamžiků začne promítat na plátně, se vůbec nemohu soustředit. Pochopitelně, že za to může Radkova přítomnost. A já tuším, že mě vezme za ruku.. Ale přesto v tom okamžiku, kdy to skutečně učiní, mám pocit, že se rozplynu. Vím, jak to zní, ale jsem šťastná. Můj sen se začíná naplňovat.