Želví rekordy

Největší
Největším žijícím druhem želvy je široce rozšířená kožatka velká (Dermochelys coriacea), která klade vejce na plážích Atlantského, Indického a Tichého oceánu a potravu loví daleko odtud - ve vodách mírného pásu. Její celková délka (od konce hlavy po konec ocasu) běžně dosahuje 1,83 - 2,13 m (délka krunýře činí 1,52 - 1,67m) a rozpětí předních ploutvovitých nohou má 2,13m. Dospělí jedinci obvykle váží nejméně 450kg. Největší dosud známou kožatkou byl samec, který byl 23. Září 1988 nalezen mrtvý na pláži Harlech v Gwyneddu ve Velké Británii. Měřil celkem 2,91 m (krunýř 2,56 m), rozpětí předních končetin měl 2,77 m a vážil 961,1 kg. Přestože muzea velké želvy vystavovat nechtějí (protože se z nich i po 50 letech uvolňuje olej), byl tento exemplář 16. února roku 1990 vystaven v Národním muzeu ve Walesu v Cardiffu. Existují však i nepotvrzené zprávy o kožatce dlouhé až 3,7m - podala je v roce 1962 posádka britského trawleru.
Největší sladkovodní želvou na světě je kajmanka supí (Macrochelys temmickii) z jihovýchodu USA. Skutečně velké exempláře žijí na samém severním okraji areálu rozšíření. Samci jsou mnohem větší než samice a mohou dosáhnout celkové délky až 90 cm a hmotnosti kolem 100kg. Podle nepotvrzené zprávy žije v jezeře Fulk's Lake poblíž města Churubusco v Indianě obrovská želva, která byla poprvé pozorována již v létě roku 1948. Přes opakované pokusy nebyla nikdy odchycena a přesně změřena. Odhaduje se, že je velká jako kulatý jídelní stůl a váží kolem 227kg. Existuje i jiný nepotvrzený údaj o 183 kg těžkém jedinci uloveném v roce 1937 v řece Neosho v Cherokee County v Kansasu v USA.
Několik druhů kožnatek (čeleď Trionychidae) může s kajmankou supí soupeřit v délce krunýře, ale ne v hmotnosti. U kožnatky africké (Trionyx triunguius) z Nilu a druhů kožnatek Chitra indica a Pelochelys bibroni byla zaznamenána délka krunýře 90 cm, rekordem pro poslední druh je délka krunýře 127,5 cm. Největším žijícím druhem suchozemské želvy je želva obrovská (Geochelone gigantea) z atolu Aldabra, což je skupina čtyř ostrovů v souostroví Seyschelly (existuje i několik populací introdukovaných na další ostrovy v západním Indickém oceánu) a želva sloní (Geochelone elephantopus), která žije na hrstce ostrovů v souostroví Galapágy v Tichém oceánu. Běžně dosahovaná průměrná velikost některých poddruhů želv sloních je větší než u želvy obrovské z Aldabry (délka krunýře 1,22m a hmotnost 270kg proti 1,05m a 100-200kg). Největším známým žijícím exemplářem je galapážská želva sloní pojmenovaná Goliath, chovaná od roku 1968 v Life Fellow-ship Bird Sanctuary v Sessneru na Floridě. Měří 1,36m, je 1,02 m široká, 68,5cm vysoká a váží 385,1 kg a stále ještě roste. Želva obrovská, kterou vystavovala londýnská zoo na začátku tohoto století, měla krunýř dlouhý 1,4 m, ale její hmotnost nebyla nikdy zaznamenána. Odhadem to bylo přes 318 kg. Samec stejného druhu, který dlouho žil na Ptačím ostrově (Bird Island) na Seychellách, se jmenoval Esmeralda a v listopadu 1992 vážil 304 kg.

Nejmenší
Nejmenším druhem želvy je želva klapavka smrdutá (Sternotherus odoratus). Žije na území od jižní Kanady po severní Mexiko. V dospělosti má délku krunýře jen 7,62 cm a váží 227 g. V případě ohrožení vylučuje z pižmových žláz pronikavě páchnoucí sekret. Poddruh klapavky floridské (Kinosternon baurii baurii), který žije od jižní Georgie směrem na jih až na Floridu, je také velmi malý. Jeho krunýř měří jen 9,7 cm.
Nejmenší suchozemskou želvou na světě je Homopus signatus ze západu Jihoafrické republiky a jihozápadní Namibie. Krunýř má v dospělosti dlouhý jen kolem 9,6 cm (v průměru měří 6-8 cm).
Ze sedmi druhů mořských želv je nejmenší a zároveň i nejkritičtěji ohroženým druhem kareta Kempova (Lepidochelys kempii). Vejce klade hlavně v oblasti Rancho Nuevo na pobřeží Mexického zálivu. Váží nejvýše 80 kg, její krunýř má průměrnou délku 50-70 cm.

Nejsilnější čelisti
Síla v čelistech želvy kajmanky supí (Macrochelys temmickii) je již téměř legendární. Kolují pověsti o tom, že dokázala překousnout násadu koštěte. I když se takové zprávy zdají být přehnané, něco pravdy na nich bude. Tento druh je určitě schopný ukousnout člověku prst na ruce nebo palec u nohy - pokud k tomu však má příležitost.

Nejstarší
Nejvyšší ověřené stáří u želv a současně i nejvyšší ověřené stáří u suchozemských živočichů je přes 152 let - toto stáří je doložené u samce želvy Geochelone sumeirei. V roce 1799 přivezl francouzský badatel Marion de Fresne na Mauritius pět těchto želv. Byly umístěny v hlavním městě ostrova ve vojenské pevnosti v Port Louis. Když se v roce 1810 Mauritia zmocnili Britové, byly jim francouzskými oddíly, které se vzdaly, želvy spolu s ostrovem oficiálně předány. Poslední želva, která z pěti přežila, se stala miláčkem Britů. V roce 1908 oslepla a v roce 1918 byla náhodně zabita, když se dostala do palby. Protože byla v době odchytu již dospělá, mohla být stará téměř 200 let, i když odhady jdoucí za hranici 152 let jsou pouhou spekulací. Byl to poslední přežívající jedinec tohoto druhu, který tedy oficiálně vyhynul v roce 1918.
Existuje mnoho nepotvrzených zpráv o želvách, které žily 200 nebo dokonce až 300 let. Nejslavnější z nich byla želva paprsčitá (Geochelone radiata) známá pod jménem "Tu'imalilia" (Král Malilie), která údajně dosáhla věku 193 let. Říkalo se, že ji roku 1733 daroval kapitán Cook králi Tonga. Nakonec uhynula 19. Května 1966 - předtím však za svého bohatého života tahala vozík, byla pokopána koněm a unikla dvěma lesním požárům. Pokud je tento příběh pravdivý ( v zápiscích kapitána Cooka o tomto originálním daru žádná zpráva není), mohly se na vytvoření rekordu podílet dohromady dvě i více želv, které žily na ostrově postupně po sobě.
Historkám o želvách, které jako "miláčci rodiny" žily po generace, je obtížné ověřit. Velikost a zašlý krunýř nemusí být ještě známkou vysokého věku, stejně jako růstové kruhy na krunýři, protože jejich počet se každoročně liší podle povětrnostních podmínek a dostupnosti potravy. Mnoho "držitelů rekordů" se jimi pravděpodobně stalo proto, že původní chované zvíře uhynulo a bylo rodiči tajně nahrazeno novým z obavy, aby dítě nebylo smutné. Přesto některé želvy nepochybně přežily své původní majitele. Sledovat životní osudy těchto želv a dokázat buď první nebo druhou možnost je však obtížné. Nicméně existuje mnoho spolehlivých zpráv o želvě žlutohnědé (Testudo graeca), želvě bahenní (Emys orbicularis) a o několika dalších druzích, které dosahují stáří přes 100 let.
Zdá se, že vodní želvy žijí relativně kratší dobu než jejich suchozemské příbuzné, i když zde existuje méně spolehlivých záznamů. Nejstarší vodní želvou byla kajmanka supí ze zoo ve Philadelphii v Pensylvánii v USA. Byla nešťastnou náhodou zabita 7. Února 1949 - ve stáří 58 let, 9 měsíců a 1 dne.

Nejpomalejší
Suchozemské želvy (čeleď Testudinidae) jsou pomalá a těžkopádná stvoření, protože velký a těžký krunýř silně omezuje jejich pohyblivost. Vybrat mezi nimi tu nejpomalejší je však velmi obtížné, protože průkazně se rychlost musí měřit na určitou vzdálenost. Při testu s želvou Gopherus agassizii byla naměřena rychlost 0,22-0,48 km/h. podobné testy byly na Mauritiu prováděny s želvou obrovskou (Geochelone gigantea), ukázaly, že i když byla hladová a lákána na zelí, nedosáhla větší rychlosti než 0,27 km/h. Je zajímavé, že Charles Darwin naměřil galapážské želvě sloní (Geochelone elephantopus) rychlost 6,4 km(den. To odpovídá průměrné rychlosti 0,27 km/h.

Nejrychlejší
Nejrychlejšími želvami jsou mořské želvy (čeledi Cheloniidae a Dermochelyidae). Nejvyšší zaznamenanou rychlostí plaza ve vodě je 35 km/h, kterou vyvinula kožatka velká (Dermochelys coriacea).
Rekordem anglického šampionátu je ulezení 5,48 m při stoupání 1:12 za 43,7s - vytvořila ho 2. července 1977 želva "Charlie" v Tickhillu v Jižním Yorkshire.

Nejvzácnější
Nejvzácnější želvou ( i když ne bezprostředně nejohroženější) je chráněná želva z čeledi matamatovitých (Chelidae) Pseudemydura umbrina. Žije jen na území Ellen Brook (65 ha) a Twin Swamps (155 ha) nedaleko Perthu v západní Austrálii. První exemplář byl objeven v roce 1839 - poté nebyl spatřen až do roku 1953, kdy jednoho jedince nalezl školák uprostřed cesty na severním předměstí Perthu. Želvu vzal domů a později předvedl svého chovance na místní výstavě ve Warbrooku v západní Austrálii. Výstavu naštěstí navštívil ředitel Západoaustralského muzea a tuto nejvzácnější želvu na světě, o které tehdy mnoho odborníků tvrdilo, že vyhynula, poznal. Území, kde školák učinil svůj nevědomý objev, bylo pečlivě prohledáno a byly nalezeny další želvy. Díky chovatelskému úsilí se v posledních letech podařilo zvýšit světovou populaci druhu na více než 100 jedinců - může tedy začít jejich opětovné navracení do přírody.
U poddruhu želvy sloní (Geochelone elephantopus abingdoni) známe jen jediný exemplář, který žije ve výzkumné stanici Charlese Darwina na ostrově Santa Cruz od roku 1972, kdy byl nalezen. V roce 1981 byl na ostrově Pinta (dříve Abington) nalezen želví trus starý několik let, čímž vzrostla všeobecná naděje, že tento poddruh ještě žije. Žádný exemplář však nebyl chycen.

Nejohroženější
Na seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) je celkem 82 druhů želv, kterým hrozí vyhubení. Tento počet představuje 31% všech žijících druhů. Nejméně dalších 25 druhů však vyžaduje přednostní ochranu na části nebo na celé oblasti rozšíření. Madagaskarská želva angonoka (Geochelone yniphora) je všeobecně považována za nejzávažněji ohrožený druh. Žije na území o ploše 100 km2 kolem Baly Bay na severozápadě Madagaskaru. Trpí zde devastací biotopu, vejce jí ničí volně pobíhající prasata a sbírají je domorodci. Odhaduje se, že dosud žije 100-400 těchto želv.
Dalšími nejvážněji ohroženými druhy jsou želva malajská (Batagur baska), sladkovodní želva Callagur borneoensis z jihovýchodní Asie, želva Bolsonova (Gopherus flavomarginatus) z Mexika, jihoamerická vodní želva tereka velká (Podocnemys expansa), již zmíněná želva Pseudemydura umbrina z Austrálie a pět druhů mořských želv: Kareta obrovská (Chelonia mydas), kareta pravá (Eretmochelys imbricata), kareta Kempova (Lepidochelys kempii), kareta zelená (L. olivacea) a kožatka velká (Dermochelys coriacea).

Další zajímavosti
- Žádná želva nemá zuby. K trhání potravy želvy používají ostrá okraje svých čelistí.
- Někteří draví ptáci vynášejí želvy do velkých výšek a pouštějí je odtud na zem. To opakují tak dlouho, dokud jim nerozbijí krunýř.
- U mnoha druhů želv ovlivňuje pohlaví mláďat výše teploty při inkubaci vajec.
- Středoameričtí indiáni tvrdí, že se želva chiapaská ze Střední Ameriky dokáže prokousat ven i z krokodýla.
- Suchozemské želvy dokážou vypít velké množství vody. Ta může představovat až přes 40 % jejich tělesné hmotnosti